Louisianský Leopardí pes - chovatelská stanice Langdal

V neděli jsme si přivstali a před půl šestou jsme vyráželi do Kácova, kde se konaly zkoušky podle Mezinárodního zkušebního řádu, přesněji podle Zkušebního řádu pro sportovní výcvik psů. Cesta měla trochu pachuť, protože jsme se zde již jednou zkoušek zúčastnili a nebyli jsme úspěšní. Dnes byly přihlášeny obě holky, ale byl s nima jenom jeden psovod, takže na nástupu hoňka. Flo ukazovala ouško a Addra si holila strojkem břicho, ale vše se zvládlo. Rozhodčí pak s vedoucím zkoušek zaveleli k autům a jelo se na stopy, protože předpověď počasí i sluníčko plující vzhůru na oblohu slibovali opravdový pečák. Vysoké teploty jsou totiž největší nepřítel stop, teda spíš stopařů. Pouze tři psi dělali cizí stopu, takže jsme čekali až si to odbudou ti, co dělají vlastní. Tráva byla vysoká a ještě bylo tochu rosy, když se kladly naše stopy. Pak došlo k losování stop, cha cha, losovalo se totiž jenom mezi Flo a Addrou, protože třetí stopa byla na třetí stupeň obtížnosti zkoušky. Začala proti našemu zvyku Addra, stopa byla vypracována se zájmem, nízkým nosem, čistými lomy,  bohužel bez označení předmětů. Naopak Flo začala klusem, s vysokým nosem, několikrát zarevírovala a na prvním lomu se motala jak vítr v bedně, ale označila oba předměty. Takže shrnuto a podtrženo, obě čubajzny složily zkoušku     FPr 2. Huráááá a blahopřejem.

Po letní přestávce způsobené hlavně stavebními pracemi, jsme se opět dali do stopování. Začínáme polehoučku, abysme to nepřehnali jako na jaře. V sobotu ráno jsem vyrazil na kole na vyhlídnutou louku připravit dvě stopy pro naše čubajzny. Pak jsem se nasnídal a mazal s holkama už pěšky na " pachové práce". Addru jsem přivázal textilním vodítkem ke stromu tak, aby na našlápnuté stopy dobře viděla (chci je motivovat vzájemnou soutěživostí) a vyrazil jsem k nášlapu s Florkou (dělám s ní stopu vždycky první, protože je to vůdce naši psí smečky). Addrině spustila svůj obvyklý koncert (štěkot), ale za chvíli se uklidnila, což je taky pravidlem.  S Flo jsme měli stopu brzy hotovou. Tak jsem ji uvázal u jiného stromu a mazal pro Addruši. Ta seděla u svého stromu a tvářila se vzorně. Když jsem se přiblížil ještě víc, bylo mi divné, že vodítko směřuje od stromu opačným směrem, než je naše rezavá potvůka a pak mi spadla čelist, visel ji na krku asi čtyřiceticentimetrový kousek vodítka, který byl jak ustřihlý nůžkama. Koukal jsem nechápavě na ni, na vodítko visící na stromě  a její rozzářené oči... tak už jdeme na tu stopu????? Polknul jsem a začínám prohlížet zničené vodítko, no stejně se špatně drželo v ruce, ale proč jsi ty potvůrko ušatá neutekla?????? Tomu fakt nerozumím, kolem jsou keře a vždycky se tam schovává nějaký ušák, kterého je potřeba prohnat. Když tudy jdem na procházku a není uvázaná, vždycky foukne aspoň na chvilku. Nebo proč sis nevběhla na louku posbírat pamlsky na svojí stopě????? Něco mi tu uniká, napadlo mě, ale co???? Nakonec jsem nejistě vzal Addru na pro ni připravenou stopu. Ani nevím jak šla, celou dobu mi to totiž vrtalo hlavou a ještě asi chvíli bude. Pokud má někdo nějaké vysvětlení, ať se o něj se mnou podělí.

30.4.2011 jsme se zúčastnili Stopařského přeboru v ZKO Nový Malín. Byla tu výborná parta lidí zapálených pro stopování, kteří se s náma podělili o své zkušenosti. Nám se závod až tak nevydařil, ale i z toho se musíme poučit. Nesnažit se trénovat až do posledního okamžiku a spíš si odpočinout, abychom se na stopu těšili. Ne nadarmo se říká, někdy méně je více... Neměli jsme sebou našeho dvorního fotografa, takže fotek je opravdu málo:-)